“Diváci vidí dvě hodiny kouzla, my tím žili rok.” Jedna z mnoha vět, která ve mně při poslechu účinkujících a realizačního týmu zůstala. Muzikál JAK, inspirovaný známou knihou Labyrint světa a ráj srdce od Jana Amose Komenského, je dílo, které rezonuje nejen v divácích, ale i v samotných tvůrcích, a to i rok po jeho premiéře. Takové dílo si vyžádalo spoustu příprav, času, energie, ale především píle. Za muzikálem stojí dlouhá a usilovná práce, desítky zkoušek, stovky hodin práce, ale hlavně úžasná parta lidí. Co se ale dělo za oponou, kam běžný divák nevidí? Jak probíhaly zkoušky a přípravy?
Když se sál probouzí – první kroky k dokonalé scéně
V sále je už od rána ruch a šum. Herci, zpěváci, tanečníci, tlumočníci a učitelé přichází do divadla a jde se na věc. “Šel jsem všechny pozdravit, odložil věci v šatně a pořádně jsem se protáhl, abych na pódiu nedostal křeč…”, běžné ráno takhle popisuje Matěj Haž, který ztvárňuje roli Domněnky. Času je málo, a tak není prostor na dlouhé odpočívání. Tanečnice mají rozcvičku, sbor se pod vedením paní profesorky Vašátkové rozezpívává a tlumočníci si opakují texty. Mezitím se herci portují, ale to už jsou zavoláni na pódium a režisérka Veronika Poldauf Riedlbauchová velí: “Jedeme scénu Cuius. Připravte se!”
Nevšimnete si jich – a právě proto svou práci dělají dokonale
Co ale ani herci, ani tanečníci, ani sbor nevidí, je to, co probíhá v kabině nad hledištěm, odkud technici řídí světla a zvuk. Sleduje se odtud každá nota, každý pohyb a každý krok herců, tanečníků, sboristů i tlumočníků. Zatímco herci a sbor stojí na pódiu, ladí své role a pohyby, choreografka dohlíží na každý krok tanečníků a pečlivě doladí drobné detaily scén. Kostymérky a inspicientky mezitím kontrolují rekvizity a kostýmy, protože každý kus oblečení, každá židle a každé světlo musí být na svém místě, jinak by scéna ztratila kouzlo. Technici v kabině sledují, jestli se porty nezasekly a světla správně reagují na každou scénu.
Poznámky na okrajích scénáře
“Tohle vemte ještě jednou”, zaznívá občas z hlediště, a na věty režisérky navazují poznámky a rady, které celý muzikál posouvají dál a vylepšují konečný výsledek. Po několika náročných hodinách na pódiu a desítkách poznámek vypsaných po stranách scénáře je čas na krátký odpočinek v podobě oběda, kde se ale stejně neřeší nic jiného, než specifické scény a snaha doladit i ty nejmenší nedokonalosti. Po pauze se všichni rychle vrací na scénu. Trénuje se, opakuje se a vylepšuje se, co se dá. Když zrovna herec nebo tanečník není na scéně, zkouší si v zákulisí další prvek kostýmu, který vizážistky navrhly nebo scénograf Dáda Němeček doporučil.
Opravdová duše muzikálu se rodila po večerech
“Hrozně ráda vzpomínám na večerní části zkoušek, když už nás zůstalo jen pár – hlavní postavy, režisérka, profesorky Lenka Vašátková a Karolína Janečková, no a samozřejmě Honza Šonka. To vždycky vznikaly ty nejvíc šílený nápady”, vzpomínají herci hlavních rolí. “Při nácviku, když jsme ještě v 21:30 v sobotu dva dny před Vánoci zkoušeli, jsme byli už všichni unavení. Byli jsme jedna velká rodina. Kupovali jsme si jídlo, zpívali si na chodbě a hráli karty s lidmi, se kterými jsme předtím v životě nemluvili. Nikdy nezapomenu na “diskotéku” v tenhle den, která vznikla z úplného vyčerpání, a kde to režisérka fakt rozjela,” říká Julie Beritová, která ztvárňuje roli trenérky. A právě díky téhle skvělé partě, která se umí smát i ve chvílích únavy, vzniklo dílo, které nese otisk každého z nich. Nejen světla a hudba, ale i přátelství a radost, které v sále panovaly, jsou tím, co dává muzikálu JAK jeho opravdovou duši.
Eliška Klečková, v Muzikálu JAK ztvárnila roli Drzosti